Menu

Audio

                                                                          Umělci mají své tajemství, o kterém sami nic nevědí, cítí je jenom intuitivně.

10. února 2017

Život s cholerikem

Společná domácnost s mužem vašich snů přináší různá úskalí - třeba naučit se sžít v jednopokojovém bytě (garsonka, že?) a tedy ignorovat všechny jeho mušky. Třeba hlasitost při hraní multiplayerových her...

Dámy, které s takovým mužem provozují partnerský vztah, se teď soucitně usmály a udělaly si kávu, aby se svorně smály smíchem zkušených.


Nejdříve všechny čtenáře uvedu do situace - můj přítel je hráč. Jeho nejoblíbenějšími hrami jsou WoW (World of Warcraft) a WoT (World of Tanks). Ale co spolu bydlíme, tak naneštěstí právě ty nešťastné tanky. Jen pro vysvětlení - v této hře jde o to, že dotyčný hraje cirka 15 minut dlouhou hru, kde má za úkol v podstatě vystřílet soupeřův tým, ale svůj tým si nemůže sestavit - tedy náhodně se vám generují soupeři i spoluhráči.

Když už jsem uvedla problematiku, přesunu se rovnou do chvíle, kdy můj chlap zapne hru. Spokojený úsměv, hrníček kávy a myš v ruce už věstí, že se nechystá nic dobrého. "Dám si jen pár her, dneska to bude v klidu," slibuje usměvavě a sám tomu věří natolik, že tomu taky věříte. Asi pět minut. Pak totiž začíná ten masakr, kdy se mu vygeneruje první tým a on nazná, že je to banda č... Já nechci být sprostá, teď ne. 

V takovou chvíli cholerický přítel, poté co zachytil vaše zbystření a nenápadnou stavbu bytelného bunkru, nahodí mírně nervózní, dle něho konejšivý úsměv a říká "v pohodě, neboj." Ha, naivka ta, která tomu věří... Uplyne 25 vteřin do začátku hry, srdce máte níž v kalhotách, než kdybyste viseli za dva prsty z útesu a tiše, jako myška odstraňujete z dosahu vše rozbitné a klestíte cestu do vedlejší místnosti.

Protože hra začala a pro mě začaly takové malé domácí hunger games (google.com -> hunger games). Ihned v první vteřině se dozvíte milion sprostých přívlastků na hráče, který z toho má nejspíš srandu a začal jezdit dokolečka. A tím to jen začalo. Nedej bože že slyšíte zvuk, který značí, že vašeho milovaného někdo zasáhl. To se totiž probouzí Hulk (viz. gif nahoře) a létají kolem vás věci ze stolu a písmenka z klávesnice, v případě úmrtí Hulk, který ještě deset minut zpátky byl vašim přítelem, odchází do vedlejší místnosti, kde křičí, bouchá do všeho co má potenciál přežít a za deset vteřin se vrací, aby vám vysvětlil, jaký k... Dobře, už budu sprostá. Jaký ko_ot  to byl a co udělal.

Jednoznačně nejhorší na tom je, že poznáte, kdy to přijde. Ať už podle zvuků, ať už podle hysterického smíchu, nebo podle jeho konstatování. A když to skončí? Otevře statistiky a vy chápete, že hra vlastně dopadla v summa summaru dobře a že se vlastně vztekal úplně zbytečně, protože jeho statistiky neutrpěly žádnou škodu... A v tu chvíli byste se nejradši proměnili v Hulka vy, jenže tady nastává problém číslo dvě:

NIKDY se nesnažte hádat se s cholerikem, nebo mu udělat scénu. Umřete krutou smrtí.

A pokud je váš cholerik nekontaktní jako ten můj, přinejmenším budete mít pocit křivdy, ale budete vědět, že nemůžete vůbec nic. A tak začnete umývat nádobí/skládat prádlo/číst si knížku/vyjídat ledničku (nehodící se škrtněte) a v očích máte slzy bezmoci, které (pokud budou zahlédnuty) vyústí k po-hádkovému sexu. Jo, napsala jsem to, sorry jako (google.com -> Andrej Babiš).


2 komentáře :

  1. Protože mě můj nejstarší syn a jeho spolužáci "donutili" hrát s nimi WoT Blitz, trochu vím, o co jde.
    A jsem cholerik.

    Musím ale, Dominiko, popřít, o čem mluvíš. Muž v příběhu není jen obyčejný cholerik v tankové hře. Děklá na mě dojem spíše člověka odpojeného od svých emocí, naučeného své pocity potlačovat. A počítačová hra mu vytváří "bezpečný prostor" (psychologický termín), kde může své emoce objevit a ventilovat.

    Je ošemetné někoho soudit jen podle jednoho příběhu napsaného jeho přítelkyní. Netroufám si to říst jako diagnózu. Ale předběžně si myslím, že jsem blízko.

    Sám jsem u počítačový her také víc nadával ve svých 23 letech. Dnes mě mírně překvapí, že náhodní parťáci jedou umřít a prohrajou nám hru, ale mám nadhled. Také nehraju nejlíp a příště to pokazím já.

    Jestli to dobře chápu, tak s mužem z příběhu už nechodíš. Ale věřím, že i on získá životní zkušenosti, které mu dovolí dozrát, posunout se a nebude potřebovat počítač, aby se dostal k potřebám svého nitra. Protože tak nějak to je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to tak, teď zpětně už to taky vidím, že to nebylo úplně zdravé a ani v pořádku. :-) Ale taky to byly ještě ty doby, kdy jsem používala slovo "přítel" a myslela jsem si, že jeden stačí. :-D :-)

      Vymazat